Miluji svůj život

Pro mnohé to může být otřepaná fráze, nebo název knihy Louise Hay.
Ale já si skutečně svého života velice vážím, žiji ho, užívám si ho, raduji se z něj a miluji ho. A je to na mě vidět. 

V roce 2013 se mi můj „dokonalý“ život zhroutil

Říkám dokonalý život? Jak relativní… Těžko se mi o tom píše.

Pravda je, že jsem byla vychovaná k pracovitosti a pečlivosti a tu jsem si přenesla do manželství i kariéry ve státní správě. Snažila jsem se být dokonalou dcerou, mámou, manželkou, zaměstnankyní, čímkoli. Chtěla jsem, aby všichni kolem mě byli spokojení a šťastní. Na pomoc rodiny nebo okolí jsem nebyla zvyklá, a o pomoc jsem si ani neuměla říct. Všichni přeci měli svých starostí dost.

Má nemoc nepřišla najednou jako blesk z nebe

Bylo to pomalé a tiché. Drobné nehody (narazila jsem do futer, vypadly mi věci z rukou, má reakce nebyla rychlá jako obvykle), pak únava, a takový smutek, prázdnota. Přepracování, říkala jsem si a šla dál.

Pak přišla silnější a vážnější varování (najela jsem na obrubník u benzínového čerpadla. Zastavila mě ohlušující rána proražené pneumatiky). Vystrašilo mě to, ale i tak jsem nevěděla, co s tím mám dělat. Jít k lékaři? Šla jsem k obvodnímu. Potřebovala jsem si odpočinout. Dostala jsem lexaurin a dvou týdenní neschopenku.

Pocit zodpovědnosti mě znovu hnal do práce. Měli jsme hypotéku 16.000,- Kč měsíčně a dvě děti ve čtvrté a páté třídě. Nemůžu si dovolit marodit!

Jenže člověk míní a život mění. Po návratu do práce jsem se snažila objednat k odbornému lékaři. Věděla jsem, že nemám problém se zdravím vyřešený. Lexaurin nebyl řešením. Chtěla jsem odborníka, který by mi předepsal lék přímo na míru. Psychiatra.

A život mě zkoušel dál. Dál kladl překážky - nemohla jsem se dovolat na objednání. Začali mě napadat škaredé myšlenky. Nikdo ti nepomůže. Nikdo tě nechce. Jsi naprosto zbytečná. Nahraditelná. Už tě nikdo nepotřebuje. Děti jsou velké, už je nekojíš. Nepotřebují tě. Muž to taky zvládne. K čemu tě má. Každý den jsem zažívala boj o moc nad sebou. Každý den jsem se cítila slabší a slabší.

Jenže jsem to nechtěla vzdát. Rozumíte?  Ještě něco ve mně, něco, co rozumně uvažovalo mi bránilo vzít si život.

A jednoho dne jsem věděla, že musím jít osobně do čekárny k tomu lékaři. A jestli umřu tam, tak jsem udělala vše, co jsem udělat mohla. Už jsem neměla sílu. Ani kapku. Dozrál můj čas.

Diagnoza zněla:

úzkostně depresivní porucha

Antidepresiva začínají plně působit po 6 týdnech. A jejich efekt byl, že jsem ztratila veškeré emoce. 6 týdnů jsem doma plakala, svíjela se na zemi bolestí a pak vysílením tupě civěla z okna. Naštěstí všichni byli v práci nebo ve škole, a naštěstí občas zajel dopoledne někdo na návštěvu, aby svým povídáním odvedl pozornost od mých bolestí.

Po 6 týdnech jsem žila. Bez radosti, bez smutku. Tupě. Neměla jsem vlastní názor, nemohla se rozhodnout. Bála jsem se chodit na nákupy a čekala jsem, až přijde muž domů, abychom šli na procházku s pejskem. Nechutnalo mi jíst – všechno mělo stejnou blátivou chuť. Neučila jsem se s dětmi, nepamatuji si, jestli jsem vařila nebo prala, nebo uklízela byt. Nic. Mám úplně prázdno.

Na kontrole lékař navrhoval další lék, abych nebyla tak odstřihnutá. Nesouhlasila jsem. Chtěla jsem se uzdravit a kombinace psychofarmak nebyla přijatelná. Nabídl mi tedy horší cestu – vysadit první lék, a nastoupat jiný. Cesta peklem se opakovala, ale ten druhý lék byl přeci jen pro moje tělo snesitelnější.

Přišla jsem si chráněná. Jako jahoda pod bílou netkanou textilií. První pomoc zabrala.

Život byl zachráněn. Nyní mi šlo o jeho kvalitu. Toužila jsem být zase veselá, zdravá žena. Nechtěla jsem být závislou na lécích. Odpípnutou. Chtěla jsem zažívat emoce. Nechtěla jsem skončit v invalidním důchodu. Nechtěla jsem, aby se za mě děti styděly. Chtěla jsem být pro ně vzorem. Jak to mám ale udělat? Stále jsem byla tak slabá.

Změna začíná zevnitř

Zjara roku 2014, kdy ještě stromy byly bez listí a venku šedivo, vlezlo a nevlídno (stejně fádní a smutný jako můj každý den), mě navštívila kamarádka Jana. Říkala, že slyšela co se mi přihodilo a tak přivezla zelené potraviny, které pomohly jí a její rodině se zdravím, a že by mohly pomoct i mě.

Hned mě napadla ironická poznámka - jako na psychiku, jo? Ale líbily se mi enzymy (maturovala jsem z chemie 😊) a jinak mi to bylo fuk.

Jana odjela a já čekala ve své nerozhodnosti na manžela, než se vrátí z práce, aby rozhodl, jestli zelené potraviny koupíme. Byla to vysoká cena, můj příjem se zploštil na nemocenské dávky a my stále spláceli hypotéku. Za jeho slova jsem vděčná. Řekl: „Tak to zkusíme. V životě jsme přišli o víc.“

Pamatuji si to jako včera. Stojím u linky a připravuji si svůj první nápoj ječmene. Civím z okna, koukám do té šedě, a piji. Pomalu. Vidím kužel zeleného světla, který se táhne přes celou naši zahradu k oknu, z kterého koukám. A cítím energii. Jako by mě někdo polil živou vodou. Žasnu. Vím, že to dám! Že je možné se z nemoci uzdravit!

Po půl roce jsem požádala doktora o snížení psychofarmak, protože jsem měla své zelenáčky. Nebyl proti.

Trochu otálel po dalším půlroce, v době šedého února, kdy ještě nebyl optimální čas na vysazení zbývající poloviny. Ujistil mě, že kdybych to nezvládla, mám si lék hned vzít.

Přiznám se, že úplné vysazení léku nebylo tak jednoduché, jak jsem čekala. Roli hrálo i to, že ten můj lék se musel vysadit naráz. A stejně, jak účinek antidepresiv nastupuje 6 týdnů, tak i 6 týdnů trval můj absťák.

Zimnici střídali návaly horka, třes, pláč a ukrutná bolest. Jo, nemoc se chtěla držet jako klíště. Jenže já už s ní nechtěla bojovat. Ani potlačovat. Nereagovala jsem na ní.

Pamatuji si, že jednou, kdy jsem bolestí podťatá spadla na zem, odplazila jsem se do ložnice, aby děti neviděli, jak mě to drtí, přišel za mnou muž. Měl strach v očích a chtěl mi něco říct… V třesu zimnice jsem řekla: „ Nevyslovuj to. Prosím. Neříkej nic. To přejde. Kdybych si teď vzala ten prášek, tak už se ho nikdy v životě nezbavím.“

Dokázala jsem to!

Zvládla jsem uzdravit se z úzkostně depresivní nemoci

Jsem svým způsobem expert. Expert na vlastní život. Každý by měl být expertem svého vlastního života, nemyslíte? A někdy se potřebujeme o někoho opřít, chytit se podané ruky a projít určitou částí společně. Nebýt na to sami. Já vám tu ruku podávám. Stojí to za to, věřte mi.

Jsem šťastná a vděčná za svůj život. Miluji ho. Žiji ho vědomě každý den. Užívám si ho jako se mi o tom nikdy nezdálo. Ne, že bych svůj život ztratila. Já ho konečně našla! A vím, že když jsem to zvládla já, tak to zvládnete také (aniž byste museli mít diagnozu depresivní nemoci. Vím, že to nemusí dojít tak daleko).

Cesta k úzdravě byla delší, než jsem vám vylíčila ve svém příběhu. Obnášela hromadu mentální práce, každodenní trénink, odpouštění a propouštění nepotřebných duševních nánosů. Znamenala změnu na tělesné, psychické i duševní úrovni.  Bude-li vás to zajímat, můžete si stáhnout eBook zdarma - "Nestyďte se za depresi, aneb 7 zásadních kroků k uzdravení", nebo si koupit můj první eBook: "Objevte svou vnitřní sílu."

Mnoho inspirace a rad najdete na mém blogu a facebookových stránkách.
Zvu vás na cestu změny, cestu sebenalezení, radosti a Lásky k životu.
S Láskou Jája